Stalo se to v březnu v roce 2012, když jsem cestovala z Maroka do Senegalu. Měla jsem v plánu projet rychle Mauritánií, protože to není země, která by stála za vidění a také není vůbec připravená na turisty. Nakonec jsem tam ale uvízla dva týdny kvůli problémům s vízem do Senegalu, musela jsem si vyřídit povolení k pobytu v Nuakšottu na půl roku, abych mohla to vízum dostat. Nejdřív jsem bydlela asi týden u couchsurfera Mohameda, ale potom tam začalo být těsno, tak jsem šla bydlet do Domu umělců za jeho bratrancem Ridiawem, který byl malíř. Týden jsem přespávala v ateliéru. Společnost mi dělali Ridiaw a Papis ze Senegalu, přes den jsme chodili na pláž a taky jsme namalovali obraz. Poblíž byla malá senegalská restaurace, kam jsem šla jednou na večeři jenom s Papisem. Když jsme se vraceli do Domu umělců, viděli jsme dva psy našeho souseda, který bydlel naproti, jak spí v písku před Domem umělců. Oba byli středně velcí, jeden tmavý a druhý světle hnědý. Vídala jsem je často, vždycky spali spokojeně v písku a když šel někdo kolem tak se jenom rozhlédli a potom spali dál.
Druhý den ráno jsme vstali pozdě a šli jsme si koupit něco k jídlu do malého krámku poblíž. Vrátili jsem se do Domu umělců po desáté a Papis začal vařit čaj na plynovém vařiči. Byli jsme oba v kuchyni, když jsem blízko zaslechla strašnou ránu. Úplně jsem zkameněla a několik vteřin jsem se nemohla ani hnout. Moje první myšlenka byla, že vybuchl vařič, ale hned jsem si uvědomila, že to není možné. Papis se vzpamatoval dřív než já, podíval se z okna a řekl jenom: pes. Tak jsem šla k oknu a viděla jsem jak světle hnědý pes leží na zemi a cuká mu noha ve smrtelné křeči. Za chvíli jsme uslyšeli ještě jednu ránu. Vyšli jsme ven a pes tam už nebyl, naložili ho do policejního auta, ale na silnici byla krvavá louže, kterou později někdo zaházel pískem. Měla jsem hrozný vztek, šla jsem k autu, že si to s nimi vyříkám, ovšem než jsem tam stihla dojít, tak auto odjelo. Po chvíli jsme slyšeli další střelbu v dálce.
Papis říkal, že pes dostal kulku do hrudníku a viděl ho, jak upadl. Mluvili jsme s majitelkou psa, ale ta se jenom usmála a řekla, že s tím nemůže nic dělat. Potom jsme se vrátili do Domu umělců, kde jsme oba uronili pár slziček. Známí v Mauritánii i v Západní Sahaře mi říkali, že tam se to děje běžně, že policie střílí psy, jako zdůvodnění prý uvádí, že má strach ze vztekliny. Po této zkušenosti jsem už v Mauritánii nechtěla déle zůstat, podařilo se mi dostat vízum a po dvou dnech jsem odjela do Senegalu.
Když jsem tuto historku vyprávěla známým po návratu do Čech, tak většina reakcí byla, co jsem prý čekala, když jsem si troufla sama jet do Západní Afriky do jedné z nejchudších zemí, je to jiná kultura, muslimové považují psy za nečistá zvířata a jejich život pro ně nemá žádnou cenu. Já doufám, že se o toto téma alespoň začne zajímat nějaká organizace na ochranu zvířat, která dokáže tyto barbarské praktiky zastavit.